Blog

Šumperák byl pro lidi výjimečný, bydlet v něm se jim líbí i dnes, říká teoretik umění

Rodinný dům typu V, známý jako šumperák, vzbuzoval už v minulosti rozporuplné reakce. Přesto jich podle odhadů stojí v Česku více než čtyři a půl tisíce. Pro svoje majitele představoval symbol moderního bydlení a většina z nich je na něj hrdá dodnes. Fenoménem šumperáků se zabýval i teoretik umění a fotograf Tomáš Pospěch v knize Šumperák. Typizované bydlení, které popírá individualitu, podle něj není jen fenoménem minulosti. Lidé dávají přednost projektům na klíč dodnes. „Někdo ale rád bydlí v něčem, co mají ostatní a je osvědčené. To podstatné, tedy jak a v čem trávíte svůj život, není otázkou peněz,“ říká v rozhovoru.

Dnes šumperáky sklízejí převážně kritiku nebo posměšky. Jak je ale vnímala veřejnost v době, kdy vznikaly?
Tomáš Pospěch: Ti, co si je tehdy pořizovali, hledali něco jiného, než měli jejich rodiče. Chtěli moderní bydlení, rovnou střechu. Museli překonat řadu překážek, zajet pro plány do Šumperku, obstarat řadu povolení, sehnat nedostatkový materiál, postavit svépomocí. Když se jim to podařilo, byla většina na svůj šumperák celý život velmi hrdá. Byl pro ně symbolem moderního bydlení.

Šumperák: Vyzdvihovaný i zatracovaný symbol moderního bydlení za komunismu

Pořizovali si jej lidé ze všech společenských vrstev a často je stavěly také podniky pro své zaměstnance. Hodně jich například postavily cukrovary nebo i zemědělská družstva.
I dnes je fascinující sledovat celý příběh, jak neobyčejně oblíbený typ domu tehdy projektant Josef Vaněk ze Šumperku vytvořil, jak dobře se mu jej podařilo zpropagovat a dostat jej do téměř každého českého a moravského města nebo vesničky, částečně i na Slovensko a nějaké realizace máme hlášeny dokonce z druhé strany polských nebo německých hranic.

Zaznívala ale tenkrát i kritika?
Od prvopočátku a z různých stran. Šumperák byl na jedné straně vyzdvihován jako úspěch rozvoje venkova, současně byl ale jeho autor léta popotahován pro podezření na nepovolené obohacování. Určité výhrady měli jak odborníci, tak třeba i stavební úřady, bránily jejich výstavbě na venkově, protože měly pocit, že je to městský domek, který narušuje ráz vesnice. Když už stavbu povolily, pak často pod podmínkou, že si takový dům postaví v ulici všichni. Každý, kdo tam chtěl stavět, si pak automaticky musel postavit šumperák nebo rovnou dostal plány.

Kolik jich tedy bylo celkem postaveno?
Dlouho jsem se to pokoušel zjistit, ale patrně se to nikdy nedozvíme. Samotný projektant Josef Vaněk od roku 1966 do roku 1971 evidoval na čtyři tisíce prodaných plánů. Poté předal projekt Kovostavu, kde jej zaměstnali, a tam jich prodali více než dva tisíce. Přesný počet ale nelze zjistit, některé plány nemusely být realizovány, a naopak se často stávalo, že někdo si koupil plány a ostatní ho od něj okopírovali nebo jste si nechali nakreslit šumperák od svého známého. Jestli jich stojí téměř pět tisíc, jak se někdy uvádí a nebo ještě více, je tedy otázka.

První se začaly stavět v 60. letech. Kdy vznikl ten poslední?
I v odborné literatuře kolovala kolem rodinného domu typu V, jak zněl oficiální název, řada nepřesností. Nakonec se nám s Martinou Mertovou a ve spolupráci s projektantovou dcerou Jarmilou Kozákovou podařilo zjistit, že první dva šumperáky začali stavět v Rapotíně v roce 1966. A poslední, který jsem našel při fotografování, byl ve Vlašimi postaven v roce 1986. Nepochybuji ale, že se někde najde ještě mladší.
Tomáš Pospěch

Historik umění, volný kurátor, umělec pracující většinou s médiem fotografie. Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997-2007 působil rovněž jako interní pedagog na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, převážně v Ateliéru reklamní fotografie. Žije v Praze a v Hranicích.

V době, kdy šumperáky vznikaly, je jejich majitelé považovali za ukázku moderního bydlení. Jak je vnímají dnes? Bydlí se jim v nich dobře?
Když už jsem fotografoval u majitelů doma, snažil jsem se je přimět, aby mi řekli co nejvíce o tom, jaká byla ta jejich osobní, vlastně velice tělesná zkušenost se stavbou a následným, třeba padesátiletým životem v ní. Víceméně všichni to stále považují za něco výjimečného a bydlení se jim líbí. Dnes jsou tito lidé staršího věku, často se shodovali, že by si už nikdy nepořídili schody. Dům je koncipován tak, že přízemí je užitné a patro obytné. Když byli mladí, běhání nahoru dolů jim nevadilo. Mnohdy proto později přestavěli na bydlení garáž a původní otevřenou terasu, nahoře pak bydlí jejich děti.

Další časté výtky byly směřovány k otevřené terase nebo k nepraktické úzké lodžii procházející v patře celým průčelím. Často různě zakrývali volný průchod mezi obývacím pokojem a ložnicí. Osobně by mi vadilo, že přestože dům byl stavěn na vesnici nebo doprostřed zahrad, je v něm špatně vyřešeno propojení obytné části s exteriérem. Musíte projít bludištěm, než donesete návštěvě na zahradu kávu.

V socialismu se kromě šumperáků u nás hojně stavěly i tzv. okály, montované dřevostavby podle licence zakoupené ze západního Německa. Typizované stavby nebyly tedy jen specialitou tehdejšího Československa…

Samozřejmě. A jak můžeme vidět, jsou oblíbené i dnes. Tehdy jste si jen tak nemohli oslovit architekta, většina z nich pracovala jako projektanti ve stavebních podnicích a pro běžného člověka byli nedostupní. Stejně tak bylo pro většinu lidí nemožné sehnat firmu, která by vám to postavila. Šumperák byl vymyšlen a podrobně rozkreslen tak, aby si ho byli schopni ti zručnější postavit svépomocí, případně k vám chodili řemeslníci na takzvané „fušky“. Kdežto okál, když na vás přišla řada v pořadníku, vám postavila firma z Rýmařova na klíč.
Jak jste se k tématu šumperáku vlastně dostal?

Poprvé mě to napadlo někdy kolem roku 2000, kdy jsem vedl jedné studentce práci o chatařství. Vedle fotografie jsem vystudoval také dějiny umění. Mimo jiné nám přednášel profesor Rostislav Švácha, a nejenom mne, ale mnoho olomouckých studentů nadchnul pro moderní architekturu. Té jsem se sice aktivně věnoval jen několik let, ale narazil jsem na problém, že dostupné informace o šumperáku se značně rozcházely. Dnes se systematicky věnuji spíše současnému umění a fotografii. Pro napsání úvodní studie ke knize jsem proto oslovil skvělou olomouckou historičku architektury Martinu Mertovou. Chtěl jsem být v tomto projektu především fotografujícím umělcem.
Bavilo mne sledovat, jak každý stavebník na prvopočátku dostal víceméně stejný plán, takovou hudební partituru, a následně už záleželo na něm, jak ji pochopil a zahrál. Je fantastické sledovat, jak se ty všechny šumperáky, co jich po republice je, liší od původního plánu, nebo jak byly v dalších letech postupně upravovány.
V podstatě jsem mapoval tuto jinak těžko popsatelnou lidovou tvořivost, českou představu o moderním a příjemném bydlení. Současně vede kniha i k zamyšlení, co je ve skutečnosti originál. Už před Josefem Vaňkem rozvíjeli podobná řešení Oskar Niemeyer nebo Jiří Suchomel ze Sialu a sám projektant Vaněk se přímo inspiroval projektem architekta Kalivody.

Vám se šumperák líbí?
Ano. Pokud se podařilo najít vhodné místo, dodržet plán a proporce, má dům určitou eleganci a křehkost. Když jsem takový šumperák už z dálky viděl, byla radost k němu přijíždět. S různými improvizacemi a přestavbami je to už složitější, ale lidé si jej zkrátka zútulnili a přizpůsobili. V knize najdete řadu příkladů, kde původní ideu domu najdete už jen s obtížemi.
Nevadí vám, že ten dům popírá individualitu svého majitele?
Samozřejmě. To je problém typizovaného bydlení. Mně by život v sérii nevyhovoval, těšila by mne komunikace s architektem, aby dům navrhnul přesně pro mé potřeby. Někdo ale rád bydlí v něčem, co mají ostatní a je osvědčené.
A bydlí tak rádi pořád…
Je to tak. Za návrh od architekta sice ještě o něco připlatíte, zároveň ale máte možnost si ve spolupráci s ním vytvořit takové bydlení, které vám bude vyhovovat a bude odpovídat vašemu životnímu stylu. U typizovaného plánu stavíte i to, co nepotřebujete, navíc váš architekt vám ledacos při stavbě ohlídá, a tak můžete i ušetřit. Pokud budete později dům prodávat, dostanete za něj víc. Ale podstatné je, že v domě na míru se vám samozřejmě i lépe bydlí. To podstatné, tedy jak a v čem trávíte svůj život, není otázkou peněz.

Jindřich Halabala a Spojené UP závody

DR_blog_cover_800x400_halabala_02

V historii českého, respektive československého interiérového designu nelze opomenout fenomén Spojených uměleckoprůmyslových závodů – společnosti s dominantním postavením na meziválečné a poválečné nábytkářské scéně. Charakter výroby tohoto podniku určoval po více než dvě desetiletí jeho hlavní architekt – Jindřich Halabala (1903-1978).  (Pokračování textu…)